Ani později, ani jinde: Zbývá ti jen doufat, že ne nikdy

Autorka: Delphine de Vigan | Rok vydání: 2019 | Nakladatelství: Odeon

Anotace: Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opustil Lilu. Proto, aby si zachoval zbytek důstojnosti, proto, aby žil, jak chtěl dřív. Mathilda i Thibault se najednou ocitají sami ve městě, které má deset milionů obyvatel. Ona se kvůli problémům v práci přestane stýkat s přáteli a uzavře se do sebe, on tráví po rozchodu většinu času v nekonečných dopravních zácpách při cestách za pacienty. Oba však intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by je miloval. Setkají se, ale otázkou je, jestli už není moc pozdě, nebo jestli se neměli setkat jinde. Autorčin krystalicky čistý, úsporný a nepatetický styl dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla úsporný a popisy citů strohé.

Paříž, je město jsem si vždy trochu idealizovala. Už dlouhou dobu jsem měla v plánu ho jednou navštívit a tak jsem moc ráda sáhla po knize, jejíž příběh se ve městě světel odehrává. Ať už v metru, kancelářských budovách nebo jiných zákoutí. Vyprávění je vystavěno na základě dvou postav - Mathildy a Thibaulta a napříč knihou se střídá vyprávění z jejího a jeho pohledu.

"Myslela si, že to vydrží. Myslela si, že tomu dokáže čelit. 

Postupně si zvykla, aniž by si to uvědomila. Nakonec zapomněla, jak to bylo dřív,

 co všechno mívala pod palcem, nakonec zapomněla,... 

Netušila, že se věci mohou tak zvrtnout, že není možný návrat zpět."

Neznají se, nemají naprosté ponětí o existenci toho druhého a přesto mají něco společného a to sice intenzivní potřebu po blízkosti někoho, kdo jim bude opětovat lásku. Život v chaotickém velkoměstě jim přestává vyhovovat - nebaví je neustávající honba za něčím, co možná ani není podstatné definovat. - Být úspěšnější. Být rychlejší. Být lepší. Pořád a ve všem, zas a znovu. Ti dva by v sobě dost dobře mohli najít pevnou oporu. Jenže mají vůbec šanci? Můžou na sebe v tak velkém městě narazit? Je to souhra náhod. Otázka vteřin... Minou se?

Mathilda je matkou tří dětí - což už by se dalo brát jako jedno namáhavé "zaměstnání". Současně pracuje pro velkou firmu, kde na ní čeká jedno trápení za druhým a kde neustále naráží na překážky. Nemá čas. Je už několik let vdovou, bez partnera a s přáteli se sotva vídá. Přesto má potřebu mluvit, sdílet s někým své obavy, strachy a radosti. Nedostává se ji však pochopení. Chybí ji spřízněná duše. Tak nějak v tom velkém světě přežívá. Každý den jako v transu nastupuje do podzemky a doufá. Doufá, že když nebude vyčnívat, bude potichu a přestane odporovat nějak se to zázračně posune k lepšímu.

"Jeho život je v tomhle věčném pendlování sem a tam, v tom každodenním trmácení,

 těch schodištích, výtazích, dveřích, které se za ním zaklapnou. 

Jeho život je v srdci města. Město svým ruchem přehlušuje rány a šepot, 

zakrývá svou bídu, staví na odiv své odpadky i přebytky a stále víc a víc chvátá."

Thibault pracuje jako zdravotník. Navštěvuje své pacienty, kteří jsou roztroušení po celé Paříži. Jeho prací, ale není je předepisování léků. Má na starost být tady pro ně - uklidnit je, když bude třeba a poskytnout jim společnost. Sleduje jak vražedné tempo pomalu decimuje společnost a lidi jako takové. Jak je nemilosrdně sežvýkává a vyplivuje. Ve vlastních očích selhali. A na Thibaulta tak postupně dopadá skepse nad tím, jak vede svůj život. Měl být chirurg, ale o tuhle příležitost ho připravila nehoda. Přítelkyně ho nedokázala, a už od začátku neměla v plánu, milovat tak moc, jako on ji. Byl pro ni jen přestupovou zastávkou.

Mám oblíbený citát o čase. Zní takhle: "Čas letí. Čas na nikoho nečeká. Čas všechny rány zahojí. Všichni chceme jedno - víc času. Mít čas se postavit. Mít čas dospět. Mít čas zapomenout. Mít čas." V posledních dnech i na mě doléhá jakási deprese. Všechno jde kupředu - společnost, lidé,... čas. Nic se nezastaví. Nečeká se. Jenže, když vypadneš z kolotoče, je těžké se dostat nazpátek. Ne-li nemožné. Někdy to dojde až na hranu toho, že se z žití stává přežívání. Zůstává jen přemítání "co kdyby". A tak se toho kolotoče držíš zuby nehty. Snažíš se zapomenout na čas.

"Usmála se. Jako by to čekala. 

Jako by měla spoustu času, aby se na to připravila."

Pro někoho proto může být náročnější číst Ani později, ani jinde. Je to příběh o vyčerpaných lidech s nenaplněnými sny. Delphine de Vigan bravurně zachytila jak jsou na lidi kladeny čím dal větší nároky. A někteří znavení lidé už ani nehledají únik, touží jen po chvilce odpočinku. Jejich přáním je, aby se na chvilku zpomalil čas.

Nehledejte na 180 stranách záplatu na vlastní rány. Spisovatelka čtenáři nepřináší odpovědi a i když se to nemusí zdát, není to mínusem knihy. V knize převažuje popis ztracenosti a útrap. Romantika je minimální. Konec vás velice pravděpodobně neuspokojí, ale může to mít vůbec jiné zakončení?

"Přesto zranění láskou není příslibem ničeho:

ani později, ani jinde."

Pokud trpíte úzkostmi, depresemi,... nebo jste jen jako já velký pesimista, čtení téhle knihy je na vašem uvážení. Autorčin styl psaní ve mně vyvolal emoce. Převládal hlavně smutek, po přečtení přetrvala hořkosladká pachuť a myslím, že na mě vlezla menší deprese. Třeba nese vinu i Lana Del Rey, kterou jsem měla puštěnou jako kulisu. Při čtení se zamyslíte nad tou lepší stránkou věcí, které jsou bohužel někdy složitější něž se zdá. Možná si z toho něco vezmete a možná vám to samo něco dá.

Za poskytnutí knihy děkuji nakladatelství Euromedia a Knižnímu klubu.

Knihu zakoupíte zde.

Čtete Odeonky? A jaká je vaše nejoblíbenější?