Recenze: Sníh nebo popel od Sary Raaschové

Kniha Sníh nebo popel zažila u bookstagramerů a celkově knihomolů velký boom. Vlastně si ani nejsem jistá, zda o ní někdo někdy mluvil záporně. Do popředí se dostávají především pozitivní recenze a mnozí inzerenti se nebojí srovnávat Saru Raaschovou se Sarah J. Maas.

Musím přiznat, že jsem byla zvědavá na příběh, který se ukrývá pod velice povedenou obálkou. Anotace hlásá o osmi přeživších z království Zimy, kteří se pokusí porazit zlé Jaro, osvobodit svůj lid a znovu vybudovat zašlou slávu Zimního království. Hlavní hrdinka, sirotek Meira - nelítostná bojovnice (tak tohle si ještě upřesníme) se zamilovala a ani zlomené srdce (to si taky rozebereme) ji nemůže zabránit aby všechny zachránila (protože někdo z těch osmi statečných přece musí spasit Zimu). 

Anotace ode mě by zněla asi nějak takhle: Před šestnácti lety kruté Jaro napadlo, porazilo a zotročilo mírumilovnou Zimu. Osm uprchlíků se snaží osvobodit svůj lid a zachránit to, co zbylo z jejich království. Jeden z uprchlíků - sirotek Meira, dostává nečekanou šanci zachránit část rozlomeného medailonu, který je nutný k obnově magie Zimy a který představuje jejich jedinou naději. A věci se začínají dávat do pohybu...

Nějak si matně začínám vzpomínat, proč jsem si knihu neměla v plánu koupit...

Předem upozorňuji, že recenze může obsahovat spoilery, proto čtěte jen na vlastní nebezpečí!

Jedno se knize nedá vytknout a to je její čtivost. Kniha se čte dobře a kdybych zrovna neměla zkouškové, zvládla bych ji s přehledem za dva dny. V textu jsem moc chyb nenašla, ale nervy drásající bylo neustálé opakování určitých informacích o skupině uprchlíků na začátku knihy. Co druhá strana, to stejná informace, až jsem si říkala, jestli nečtu ve smyčce. Kdyby autorka psala učebnici, test by dopadl za jedna. Jedna z posledních kapitol navíc obsahovala tolik slov ALE, že pokud by ke mě v tu chvíli někdo přišel a řekl větu se slovem ale, nejspíš bych ho tou knihou umlátila. V tu chvíli bych se nejspíš přiblížila hlavní postavě...

"Takoví jsme všichni. Mnohem tvrdší, než bychom měli být. Měli bychom být rodina, ne vojáci. Ale to, co nás opravdu spojuje jsou příběhy a vzpomínky na to, co mohlo být."

O Meiře stačí vědět, že strašně touží házet svým čakramem a špatně se soustředí. Například v jedné scéně se ji jeden z hrdinů na něco zeptá, ale Meira má vymeteno a uvažuje jen o tom, že si hodí. Čte knihu, které nerozumí a tak ji hlavou celou dobu běží představa toho, jak rozseká svým čakramem knihu na kousky - popravdě si to moc s čakramem nedokážu představit, ale budiž ničitelko Meiro. 

Meira není nelítostná bojovnice. Je to spíš takový zelenáč, který by v boji zblízka přežil jen zázrakem. Takový jeden zázrak samozřejmě na konci knihy přijde, o to ne. Meiře jde boj "z dálky", ale když pak přijde na akci s kuší, Meira střílí poslepu a doufá, že někoho trefí. Prostě někam zamiř, vystřel a doufej, že netrefíš vlastní lidi - nemusíš se bát, že bys je trefila, protože je to kniha plná zázraků, a neočekávaných a občas smysl nedávajících zvratů, které posouvají děj tam, kde ho autorka chce mít. 

Autorka se sice snaží předstírat, že Meira je obyčejná dívka, ale Meira jde proti své vlastní stvořitelce a snaží se všem dokázat, jakých velkolepých činů jednou dosáhne. Čtenářovi je samozřejmě jasné, že to Meira má pravdu. Když to ke konci přiznává i autorka, některým možná unikne několik nesrovnalostí...

Možná za to může nespolehlivý vypravěč. Aby bylo jasno, "koule s jedovatým kouřem" házet do probíhající bitvy, asi není nejlepší nápad. Některým nadšeným čtenářům to možná uniklo, ale opravdu si reálně myslíte, že je to rozumné? V boji, kde bojují "ti dobří" proti "těm zlým" a dobří tam začnou házet koule s jedovatým kouřem. Pokud proti tomu čirou nevysvětlitelnou záhadou nebyli "ti dobří imunní" všichni by zemřeli, ale možná na tom v boji nezáleží. Vždyť jak řekl tuším Stalin "Smrt jedince je tragédie, smrt milionů statistika." nebo Katniss Everdeen "Když shoříme my, vy shoříte s námi!" Naštěstí jedovatý kouř není tak jedovatý a nebo jsou proti němu všichni imunní. To už záleží na úhlu čtenáře. Každopádně počet mrtvých na důsledek otravy jedovatým kouřem je nula. A podobné WTF momenty jsem prožívala celou knihu. Hlavně díky odstavcům, ve kterých se mluví "o koze" a jsou ukončené větou "o voze".

"Obyvatelé Zimy by možná upřednostnili krutou královnu než krále s dobrými úmysly, protože s královnou by aspoň měli šanci, že magii použije pro ně. Nezáleží na tom, co bych s magií dělal, protože cena vůdců se neurčuje podle toho, co udělali dobrého."

Další významnou postavou je Mather, dědic královny Hanny, král Zimy. Meira v knize moc nevěděla, co si Mather myslí, protože tenhle chlapec umí maskovat emoce a myšlenky, jak cvičený assasin. Prý je i dobrý v boji, ale o tom se v knize přesvědčíme jen okrajově. Hlavní prostor dostává Meira a její vrh oštěpem čakramem. Každopádně Matherovu existenci doprovází jeden smutný fakt, a to sice, že mužští dědicové Zimy nemohou ovládat magii.

Dále tady máme Sira, který vlastně rozehrává celý příběh toho, jak se z nevýznamné Meiry stane spasitelka Zimy. Ale abych nepředbíhala (pokud se Vám nelíbí slovo ALE na začátku věty, nečtěte tuhle knížku xD), Sir je muž, který vede uprchlíky a vychoval Meiru. Nevěří v Meiřinu schopnost boje na blízko a nedovoluje ji proto, aby jezdila na výpravy. Takže je na výsost logické, že ji dovolí jet na tu ze všech nejdůležitějších výprav. V tu chvíli jsem si říkala, že tomu chlápkovi už asi došla trpělivost a tak se rozhodl nenápadným způsobem Meiry zbavit. Přece jen s ní žil šestnáct let a já ji měla chuť zabít už po prvních padesáti stránkách. Takže je ti odpuštěno Williame.

Nebudu Vám lhát Sirovi tenhle plán nevyšel, protože jestli má Meira nějakou schopnost, tak to mít neuvěřitelné štěstí. Autorka ji postaví tváří v tvář proti druhé nejvíc zlé, kruté a smrtící postavě a hádejte, co? No jasně, zcela logicky, Meira unikne.

Abych nebyla tak zlá, musím podotknout, že na výpravu měl jet původně Mather. Je přece logické poslat na tak důležitou výpravu, za získáním něčeho tak důležitého a podstatného pro celý plán záchrany Zimy, jedinou osobu, která je stejně důležitá jako daná věc. Protože tohle je jen kniha a díky shodě náhod je velice nepravděpodobné, že by Mathera zajali a nepřítel tak kromě magického medailonu vlastnil i krále, který je jako jediný schopný zplodit dědice, který by mohl magii z medailonu ovládat.

Od Mathera bylo velice šlechetné (a nebo je jen natolik inteligentní, že si je vědom toho, co jsem popsala výše - těžko říct, když je tak nečitelný), že předstíral zranění nohy. V důsledku toho nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopný vypravit se na nebezpečnou misi - je jich osm uprchlíků, dříve dvacet pět, ale to víte. Ne, všichni jako Mather předstírali zranění nohy, aby zapůsobili na slečnu, která nemá nejmenší šanci v boji na blízko a splnili ji její celoživotní sen - jet na sebevražednou misi. Sedmnáct uprchlíků se prostě z výprav už nevrátilo, což o těhlech misích lecos vypovídá. Možná se chtěl i Mather zbavit Meiry. 

Možnosti jsou jasné. Mather umožnil Meiře jet na výpravu protože:

a) je si jako jediný vědom své důležitosti a toho, že nesmí zemřít

b) chce udělat na "svou slečnu" dojem

c) chce se Meiry zbavit stejně jako Sir

Každopádně Matherovu hloupost umožnit Meiře jít na výpravu, přebíjí Sirova hloupost. S ohledem na to, co Sir věděl (tady se snažím nespoilerovat). Je tady teoreticky možnost, že doufal, že Meira jakožto žena ucítí magii z amuletu. Pořád je tady ale moje vsuvka, že mohl ztratit jak Meiru, tak šanci získat amulet - stejně jako v případě Mathera.

"Musím se soustředit na to, co je, ne na to, co by být mohlo."

Jedna z mála logických věcí (myšleno neironicky) je potencionální vztah mezi Matherem a Meirou. Přece jenom ti dva si věkově byli nejblíže v osmičlenné skupině uprchlíků. Bohužel, jak některé průzkumy ukazují - lidé, kteří spolu vyrůstají mají většinou problém, žít spolu v milostném vztahu. Čehož si je možná Mather vědom (jen to díky jeho nečitelnosti nevíme - jak by zdůraznila autorka). Pokud bych měla Meiře přičíst body k dobru, bylo by to za to, že ve chvilce, kdy ji svitlo, pochopila že Mather není celý svět a bez slz "šla dál". Úsměvné ovšem bylo, když si přiznala, že žít s princem Theronem by nebylo tak zlé, ale vzápětí (na dalším odstavci) otočila o 180 stupňů a vyváděla, že si ho nikdy nevezme. Nevím tedy, o jakém zlomeném srdci se v anotaci mluví.
Pokud jste lehce ztracení a tápete, kdo je  princ Theron - Theron je dědicem Cordellu a v příběhu se stává snoubencem Meiry v domluveném sňatku, za účelem spojenectví.

Popravdě Theron je jedna z postav, proti které nemám snad žádnou výtku. Osobně si ho představuji jako naprostého pohodáře, který zvládne s přehledem proležet celý den v knihách, jeho životní filozofie nenechává chladnou jen Meiru a taky nemá problém sem tam nakopat pár zadků. Jistými znaky (hlavně těmi knihami) mi připomínal Celaenu z pera Sarah J. Maas.

Příběh končí dost nečekaně (opět ironie - víme přece, že to má pokračování). Díky zradě jedné z postav (autorka mě tím překvapila, takže za to dostává plusové body), co kopou za "ty hodné", se věci v případu Jaro versus Zima dají do pohybu nečekaně rychlým způsobem. Charaktery postav se dostávají na vyšší úroveň (Pořád mi ale není jasné kam k sakru běžel Theron. Důležité však je, že když bylo potřeba objevil se na scéně - Poprvé se objevuje dezorientovanost postav během bitvy. Za to má Raaschová body nahoru.). Z Meiry se stává nelítostná bojovnice (Sice pořád v průběhu omdlévá a má hulucinogení sny, kdy komunikuje s třetí stranou, ale konečně někoho nelítostně zabije - nějakého pořádného padoucha. I když si to ve finále ani nepamatuje.) Je vybojována velká bitva a i když nebezpečí není asi ani zdaleka zažehnáno, Sir zůstává v klidu, vždyť co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří.

Na konec nechybí závěrečné zhodnocení toho, kdo Meira je, které mi úsměvně připomíná triumfální scény některých postav z tureckých seriálů Muhtesem Yüzyil a Muhtesem Yüzyil: Kösem.

"...Jsem bojovnice, voják, dáma,... ale především, tady na zasněžené pláni Jannuari, jsem Meira. Nezáleží na tom, o co se Angra pokusí. Spláchnu popel minulosti z tohoto království a naplním naše životy nádherným ledovým mírem sněhu..."

Z knihy jde zkrátka cítit, že se jedná o autorčinu prvotinu. S tím, že s nápadem na příběh přišla jako malá, bych se moc nevytahovala. Podle mě se totiž příběh od dětského nápadu nijak nerozvinul (na přebalu se ostatně trefně píše, samozřejmě v jiném kontextu, že "od té doby se moc nezměnilo"). Možná za ten zmatek může tolik lidí, kteří "prošli knihou" - jak píše autorka v poděkování. Tisíc lidí, tisíc chutí a milion nápadů. Každopádně, kdyby Magie nebyla rasisticky genderová mrcha, mohly být věci úplně jinak. Možná by ani žádný Mather a Meira nebyli.

Doporučuji všem čtenářům do patnácti let, kteří ocení autorčin psací um. 

Potenciál příběhu byl veliký, ale efekt sněhové koule s nevysvětlenou nelogičností toho, proč jde Meira na nebezpečnou výpravu, způsobuje, že někteří z nás téhle knize holt nepřijdou na chuť a správně ji neocení.

PS. Když tak nad tím uvažuji a přemýšlím, možná si tu knihu budu muset přečíst znovu. Nějak si zaboha nemůžu vzpomenout, proč Jaro napadlo první Zimu a ne třeba Podzim? (Samozřejmě, někdo musí být první) A to si jako opravdu ostatní Roční období mysleli, že je Jaro nikdy nenapadne a tak nechali Zimu svému osudu?