Daydream




Je pátek, 21:24. Ležím v postely, na klíně notebook a vlastně ani nevím co mám dělat. Co chci v tuhle noční dobu dělat? Kdybych žila ve městě, nejspíš bych vypadla "ven". Šla do nějakýho cool podniku a sobotu strávila hodinovým telefonováním s kamarádkou a propíráním toho kluka, se kterym jsem odešla domů. Jenže já většinou bývám ta druhá holka na telefonu, co poslouchá a ujišťuje kamarádku, která sbalila toho hezounka, že fakt nemůže bejt těhotná, když se udělal přes kalhoty.

I když jsem podle obálky mileniál jak vyšitej a moje chování sem tam pobírá znaky své generace, občas si prostě takhle pozdě večer řeknu, že je čas spát. Protože dnes, dnes už nic nestihnu udělat. Ovšem pokud moje rozverná introvertní dušička našla svoje extrovertní koule, tenhle článek čtete a je vám jasný, že místo psaní jsem šla cvakat do klávesnice slova článku, kterej ve finále moc lidí nikoho neudělá o nic moudřejší a jeho přečtením se připravíte o dobrých pět minut svého času, který vám byl na tomhle světě vyměřen. Gratuluju!

Když už jsme u těch článků bez podstaty, kamarádka mi poslala odkaz na jeden, nad kterým jsem já ztratila dobrých deset minut svého života. (Pořád jste na tom ještě dobře.) Autorka, madam "mám univerzitu", měla potřebu vypsat hejt ódy na to, jak je instantní život jen falešné lesklé pozlátko, pod kterým se skrývá dost prohnila společnost. Kopla si i do bookstagramů. Bohužel pro mě, jsem ten člověk, kterýmu když něco podsunete, fakt se nad tim zamyslí. - Uznávám, občas je to fajn vlastnost. Jen to žere dost času, ničí psychiku a duševní pohodu. Ameriku autorka nicméně neobjevila a nechápu proč byl ten článek tak dlouhej...

Zpátky k tomu, proč píšu tenhle článek...

Nebyla jsem poslední dny, týdny moc aktivní v online sféře ani v osobním životě. Můj instantní život přestává bejt instantní. A ne teda, že bych cítila, že je nějak plnohodnotnější. Život jde jen o něco rychleji, dny splývají a celý je to jak jedna velká špinavá čmouha přes bílý plátno mýho života. Když jsem postovala každý den, měla jsem přehled. Měla kontak s více lidma - což je celkem ironie. Leč nerada přiznávám, že teď jsem jen kancelářská krysa co čumí osm hodin do kompu a její kontakt s lidmi představují hlavně věty tipu "Předělej tohle. Předělej tamto. A znova. Napiš tomuhle a tamtý. A znova." a když mám štěstí, dojde i na věty typu "Jakej byl víkend?" - Což ale vždycky nějak podělám díky svýmu skvělýmu slovnímu prujmu, kterej naskočí vždycky když přijde na řadu interakce s jiným tvorem co chodí po dvou.

Dnes jsem koukala na archiv "storýček" a setkání s kamarádkama, co bylo před necelým měsícem mi přijde jako před půl rokem. Zítřek je blíž, než kdy zítřek mohl být a než se moje rodina naděje budu vybalovat vánoční ozdoby a možná i začnu uvažovat, že je nesundám, protože těch pět hodin života mimo práci, každý den v pracovním týdnu, mi moc dobra k volnočasovým zálibám nepřidává.

Když je vám náct, nebo bych spíš měla říct, když mě bylo náct, na škole vás neučili jaký jsou vaše práva, jak opravdu znějí zákony naší země. Nikdo mi nedal brožůru, kde by byla napsaná děsivá pravda: "Na slušněj důchod začít šetřit už v osmnácti! A i to je možná už pozdě...". Nikdo mě nevaroval, že do svejch dvaadvaceti zvládnu mít zlomený srdce několikrát. Mít tolik zážitků a vzpomínek, že by to vydalo za víc jak jeden život. Ve světě dospělejch, kterej není tak růžovej jak jsme si jako malý mysleli a s růžovejma brýlema na dětskym nosíku malovali.

Nechápejte mě špatně, jistým způsobem miluju svojí práci. Na důchod už si stranou odkládám. Platim si i spoření. Občas přidám nějaký post na instagram a chvilkama zase žiju svým instantním životem. Nejčastěji mě tohle prozření ze snu, kterej není sen, přepadá, když sedám v oblíbený kavárně. (Je oblíbená hlavně proto, že tam nejčastěji skončím.) Velkým francouzským oknem koukám ven, ale nevidím venku skutečný svět. A nebo ho vidím až moc... Přehnaně uspěchaný.

Chci být instantní. Občas. Chci být online. Občas. Planeta se dál točí. Noví lidé si objednávají další kávu. I přesto, že je nás na téhle planetě žije několik miliard, můžeme si někdy připadat sami. Někdy je samota vítaná. Občas chci utéct od zodpovědnosti a povinností. Být zase malý dítě, schovat se do skříně a popřít fakt, že když to pokazím, půl milionu lidí to bude vědět.

Dokud to vychází je to fajn. Výbornej pocit. Jenže v jistý fázi je to jako maturita každej týden. Zas a znova. Když to chcete dělat dobře, když to chcete prodat musíte dostávat kritiku. A tak ji poslouchám každý týden. Pěkně zostra a bez servítek. Je to vzorec. Možná noční můra. Ve skutečnosti pak už poslední věc, co chci je být online - opět pod dalším okem lidí a kritiky.

Někdy nechci nic víc než jen svojí offline chvilku klidu v kavárně s kamarády. Možná tam nakonec zůstanu sama. Budu usrkávat dobrý kafé a koukat se z velkého francouzského okna na uspěchaný lidi v úspěchaném světě, který na nikoho nečeká. Co naplat, že se pak ticho stává v kontrastu s tím neúprosné.

Občas se sama v sobě nevyznám.
Ztrácím se sama v sobě.
Toužím po samotě a zároveň ji nenávidím.

Komentáře

Popular Posts