Nikdynoc: O dívce, která má příběh hodný vyprávění

Autor: Jay Kristoff | Rok vydání: 2019 | Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Dcera popraveného zrádce Mia Corverová se ukrývá ve městě postaveném z kostí mrtvého titána. Vydává se na cestu, aby se stala učednicí nejobávanějšího a nejtajemnějšího sdružení vrahů v celé zemi – Rudé církvi. I když vyniká v použití jedů a zbraní, nemůže ji to zachránit před spiknutím, které se na ni v temnotě chystá. Dokáže ho odhalit včas, než ji dostihne, a pomstít se těm, kteří můžou za smrt jejího otce?

"Budeš dívka, které se hrdinové budou bát."

Před pár dny jsem psala kamarádce o Nikdynoci a že si tuhle knihu nesmí nechat ujít - jinak řečeno, hnet jak titul vyjde, ať si pro ní běží do nejbližšího knihkupectví. Tehdy jsem ještě ani neměla dočteno, ale nebylo nač čekat, někdy prostě víte, že v rukou třímáte příběh, který za to stojí. V tomhle případě se jedná o velice temné fantasy, které bych doporučila spíše otrlejším čtenářům. Kromě bohaté zásoby vulgarismů, vás na stránkách čeká hromada poznámek pod čarou a velice barvitě popsané sexuální scény. A když bych vám měla naznačit, o čem příběh je, začala bych z úplně jiného úhlu, než který nastiňuje anotace...

Bylo nebylo, Aa - bůh světla, se zamiloval do bohyně tmy Niah. Jejich láska byla velká, ale Niah mu musela slíbit, že mu nikdy nepovije syna. Jak už to tak, ale v příbězích, které jsou hodny vyprávění bývá, nakonec se jim narodil. Aa se rozhněval a tak svou milovanou i s jejich synem vyhnal. Od té doby vládnou obloze jen tři slunce a nocím, kdy tma nenastává, se říká nikdynoci. A kam, že se poděla Niah se synem? Nikdo netuší.

"Když je všechno krev, je krev všechno."

Lidé ji teď říkají Tlama a získala přízvisko "Matka, požehnané vraždy". Slouží ji Rudá církev, která se převážně dělí na Čepele a Ruce. Všichni její přívrženci mají společné hlavně jedno, jsou to všichni vrazi. Pokud zemřou, nebudou se o nich pět písně, čeká je jen neoznačený hrob - tak kážou jejich vlastní pravidla. Asi už vám je jisté, že hlavní hrdinka tohohle příběhu, je tak trochu výjimkou. Konec konců, hned na začátku se dozvídáme jednu nepříjemnou skutečnost a to sice, že v době vyprávění je Mia Corverová už po smrti...

" Poslouchej, děvče. Když máme rádi knihy, tak nás taky mají rády.

 A stejně jako si my děláme poznámky na jejich stránky, tak i ony poznamenávají nás.

Jsi dcerou slov. Dívka, která má příběh hodný vyprávění."
~

"O následovnících Rudé církve se příběhy nevyprávějí, kronikáři. 

Nezpívají se o nás písně. Ani balady nebo básně. Tady lidi žijí a umírají ve stínech."

Mia se narodila v kostní dřeni Božího hrobu - města, které vzniklo na kostech mrtvého titána. Její milovaný otec byl významný muž. Byl to dobrý muž, který sloužil Itreyské republice a byl to zrádce, který se pokusil o převrat. Jenže se mu to nepodařilo a tak našel smrt na konci oprátky. Potom si přišli Luminatii, jeho bratři ve zbroji, pro jeho rodinu a majetek.

Někdy v průběhu toho všeho, kdy Mia ztratila domov, rodinu, naději a skoro i svůj vlastní život, se ji dotkla samotná Matka. Její stín, jak píše vypravěč, byl rázem o chlup tmavší, dost tmavý na dvě bytosti. Ten démon, co malé vystrašené holčičce zachránil život, nabyl podoby stínového kocoura a začal pít její strach. Holčička mu začal říkat "pan Laskavý". Od té doby už se nikdy nebála a už nikdy, nikdy nebyla sama. Stala se z ní Temná.

"Jaký portrét bych mohl namalovat na takové plátno. 

Jakou hrůzou bych mohla obdarovat svět."

Našla útočiště u starého a na první pohled trochu podivínského Mercuria, který shodou okolností slouží Rudé církvi. A přijala jeho nabídku pomoci za vidinou toho, že jednou bude s to pomstít se nejvyšším mužům republiky - Scaevovi, Remusovi a Duomovi. Vědoma si toho, že ji čeká dlouhá cesta plná krve, násilí a smrti. Už jako desetiletá se rozhodla obětovala svůj život pomstě.

Aby byla přijata do učení k těm nejlepším vrahům, musí Mia přinést desátek a najít místo, kde se má učit. Kniha tak začíná přesně v momentě, kdy jsme svědky její první vraždy a střídají se odstavce, kdy Mia ztrácí svou nevinnost ještě v jiném slova smyslu - najme si prostituta, aby přišla o věneček. Je až děsivé, jak autor dokonale podobně popsal dvě v celku odlišné věci, které na stránkách téhle knihy vyznívají dost stejně.

Lepší se postavit a padnout, než klečet na kolenou a žít.

Malá vrána se nám vydává na cestu s pytlíkem plným katových zubů do Poslední naděje a cestou potkává Trica - polovičního dweymerce, který také hledá školu vrahů. Společně se bezhlavě vydávají napříč vražednou rudou pouští s nadějí, že najdou cíl a jak už pozorným z vás došlo, najdou ho. Jsou přijati k učení, jako několik dalších akolytů s tím, že jen čtyři nejlepší z nich se nakonec stanou Čepelemi a zbylí, kteří přežijí, se stanou Rukami, tedy pouhými vedlejšími přisluhovači.

Najednou není bezpečné jíst jakékoliv jídlo a zavřít v noci obě oči pro poklidný spánek. Když do vás někdo strčí, vězte, že vám něco ukradl. Shahiidové vypíší soutěže - v kradení, tajemstvích, jedech a boji. Jakýkoliv krok vedle, na cestě kterou se akolyté vydali, znamená smrt. S některými se Mia spřátelí, jiní ji půjdou od prvního okamžiku po krku. Nechybí ani milostná linka, se kterou to, dle mého skromného hodnocení, autor moc nepřeháněl.

"Je to temná cesta, po které kráčíme, Mio."

"Tak po ní půjdeme společně."

Pokud nemáte rádi téma "školy a výuky" a přijde vám jako klišé, uklidním vás. Já taky ne. Jay Kristoff je však mistrem slova a já mu zobala z ruky až do posledního písmenka. Že se jedná o dobrého vypravěče nám konec konců dokázala už přeložená série Akta Illuminae a mně je najednou o kapku jasnější, co přesně psal Jay a co jeho kolegyně Amie Kaufmanová.

Nikdynoc je jen počátkem. První příběh ze tří, které se odehrávají ve skvěle vytvořeném novém světě, který připomínal antický Řím a středověké Benátky. Já osobně tam našla i závan Španělska a Mexika - možná jsem měla ale jen déjà vu. Mia je velice sympatická hlavní hrdinka a i když se vypravěč tváří, že říká všechno na rovinu, zbývá pár překvapení, která budete jako posluchač dívčina příběhu, muset odkrýt.

Na chvilku ji to přemohlo. Vzpomínky na život, o který přišla. 

Myšlenky na osobu, již mohla být, ale nikdy se jí nestala.

Přiznávám, irituje mě fakt, že nevíme, kdo vypravěčem je a tak můžeme v průběhu čtení jen spekulovat. Je vidět, že Jay Kristoff sám miluje knihy, protože v Nikdynoci některé žijí vlastním životem. Všichni knihomolové budou jistě vzdychat nad atheneem, které obsahuje všechny knihy, které byly kdy zničeny, ale třeba i knihy, které nikdy nebyly napsány. Každý den se objevuje nová ulička a další stovky svazků až sám knihovník ztrácí přehled a má úžasnou hlášku "Příliš mnoho knih. Příliš málo století." Stejně jako Mia jsem se zamilovala. No, knižního červa bych potkat rozhodně nechtěla.

"Obávám se, že moje jméno se nikdy nedozvíte," prohlásila.

"Jsem na cestě stínů. Jsem fáma. Šepot. 

Myšlenka, která bastardy tohoto světa budí zpocené uprostřed nikdynoci."

Ještě nevím, jak moc je tenhle příběh předvídatelný. To se uvidí s dalším dílem. Pár nečekaných úderů mi však Jay zasadil už teď. Moc mužské autory nečtu, pravda je, že jejich knihy mě vždy o něco více ohromí.

Sto hvězdiček z deseti. Pokud vám to ještě nedošlo, říkám, že tuhle knihu potřebujete! A zatímco tuhle recenzi dočítáte, věřte, že můj výtisk Nikdynoci hrdě zabírá místo na poličce mých srdcových záležitostí. Moje maličkost teď všude píše poznámky pod čarou a smutně je hledá v jiných knihách. O dnech mluvím běžně jako o obratech. Když se hodně nadchnu, vtipkuji o tom, že jsem vlkodlak nikdynoci.

"Věděla jsi to," řekl. "Zvolila sis to."

"Nejsem si jistá, jestli jsem vůbec měla možnost volby."

Za knihu děkuji nastotisíckrát Míše a AlbatrosMedia. Byla to nečekaná a hodně příjemná pozornost. Knihu zakoupíte zde. 

Plánujete číst Nikdynoc? Nebo už jste měli příležitost ji přečíst?